Radomil Hradil

Článok vyšiel v časopise Valeriana a v časopise Das Goetheanum č.31, kde bol krátený. Tu ho uverejňujeme v pôvodnom rozsahu.

Život člověka je s včelami neodlučně spjatý, a stejně tak i jeho smrt. Člověk potřebuje včely nejen kvůli medu a vosku, ale především kvůli opylování zemědělských plodin, včely člověka zase potřebují, aby se o ně staral. Spojení včelaře a jeho včel bývalo vždy velmi úzké, a tak se stávalo, že jeho smrt znamenala také smrt jeho včelstev, která zemřela steskem. Proto bylo obecně rozšířeným zvykem jít a oznámit včelám hospodářovo úmrtí. Tento velmi zajímavý obyčej nás staví před řadu otázek, jak to vlastně je s možnostmi komunikace se včelstvy, s kým tu vlastně komunikujeme, jak to je s individualitou či duchem včelstva a jak může taková komunikace probíhat. Podívejme se tedy v tomto příspěvku na nastíněné otázky blíže. Nejprve však prozkoumáme zmíněný lidový obyčej.

„Včeličky, včeličky, babička nám umřela!“
U nás patrně nejznámějším popisem či ztvárněním tohoto zvyku je závěr slavné Babičky Boženy Němcové, kdy babička umírá. Když cítí, že se její život nachýlil, obstarává ještě poslední věci člověka, mezi nimi i včely. Zavolá si služku Voršu a klade jí na srdce: „Až umru, Voršilko (…) až tedy umru, nezapomeň říci to včeličkám, aby vám nepomřely. Ostatní by třebas zapomněli.“ A když plamínek jejího života dohasne, „Vorša nemeškajíc mezi plačícími, pospíchala k úlu, který pan otec babičce před kolika roky postavil, a zaklepavši naň, volala třikrát: ‚Včeličky, včeličky, babička nám umřela!‘, pak teprve sedla na lavičku pod bez a pustila se do štkaní.“¹
Tento zvyk nacházíme v mnoha zemích Evropy a nejspíš bychom ho našli všude, kde se včely chovaly – a jako mnoho jiných zvyků i tento vlastně v průběhu 19. století doznívá a národopisci či spisovatelé ho zaznamenávají jaksi v hodině dvanácté. I když ale doznívá, je zřejmé, že byl, lze říci, pravidlem a svědčí o jiných schopnostech člověka komunikovat s bytostmi přírody v dřívějších dobách.
Z anglického hrabství Nottingham máme například zprávu o vdově tiše zpívající před úly: „The master’s dead, but don’t you go; Your Mistress will be a good mistress to you.“ (Náš pán zemřel, ale vy zůstaňte, prosím. Jako vaše paní vás dál na rukou nosím.)² Je zde zaznamenám i obyčej zakrývat úly (košnice) při úmrtí včelaře černým suknem nebo je ovázat černou stuhou.
Hezkou zmínku najdeme také v Dobrodružství Huckleberryho Finna (1884) od Marka Twaina: „Jim říkal, že člověk nesmí počítat věci, které bude vařit k obědu, protože to přináší smůlu. Stejně se nesmí vytřepávat ubrus po slunka západu. A říkal, že když někdo vlastní úl a ten člověk umře, že se to musí včelám říct před slunka východem, protože by včely jinak zeslábly a přestaly sbírat med a umřely by. Jim říkal, že včely nikdy nebodnou blbce; ale to jsem mu nevěřil, protože jsem sám včely často škádlil a nikdy mě nepobodaly.“³
Současná španělská spisovatelka Dolores Redondo v jednom ze svých románů líčí, jak se úmrtí včelaře oznamovalo v Baskicku: „Když v Baztánu někdo umřel, hospodyně vyběhla ven k úlům a kouzelným zaříkadlem oznámila včelám ztrátu, a že je potřeba, aby vyprodukovaly víc vosku na svíce, které měly svítit při bdění u mrtvého a na pohřbu. Prý se produkce vosku ztrojnásobila.“⁴ To „kouzelné zaříkadlo“ znělo: „Erliak, erliak / Gaur il da etxeko nausiya / Erliak, erliak / Eta bear da elizan argía“, což ovšem znamená: „Včelky, včelky, dnes umřel pán domu, včelky, včelky, v kostele potřebuje světlo.“
V našich krajích je zvyk zaznamenán na mnoha místech. Například v jižních Čechách: „Když se má rakev s mrtvolou z domu vynésti, vyzdvihnou ji nosiči třikráte do výše a opět opatrně na zemi složí, na označení lítosti, jakou pociťují při tom, že tělo navždy z domu odnést mají. V tu chvíli také hospodyně, jestli to již neučinila dříve, jde do včelína, aby trojím zaklepáním na každý úl a slovy: ‚Včeličky, hospodář vám umřel,‘ oznámila těmto, kdo z rodiny zemřel.“⁵
Nebo na Rokycansku: „Zemřel-li hospodář, který měl včeličky, z domácích někdo běží jim to oznámit, aby samy také nepomřely.“⁶ A na Litovelsku: „Umře-li majetník včel, má se jim to ihned oznámiti, sice by tyto pošly. Proto má někdo z domácích na úly třikrát zaklepati a říci: ‚Včeličky, hospodář zemřel.‘“⁷ Či na Hlinecku: „Po smrti hospodářově oznamovali jeho úmrtí nejdříve včeličkám, pak dobytku a drůbeži. (Chlum, Blatno) Kdyby prý včelám úmrtí hospodářovo se neoznámilo, zemřely by také (Herálec) a dobytku to povídají, aby dlouho netesknil po hospodářovi. (Kameničky) Čeledín ohlašoval dobytku: ‚Umřel váš hospodář, loučí se s vámi.‘ (Hamry)“⁸
V moravském Slovácku zase zaznamenali tyto zvyky: „Umrou-li včely, někde dokonce je pochovávají, úl pak náležitě vyčistí a vysiří. Za velký hřích se pokládá, ublížil-li kdo včelám, neb usmrcuje-li je dokonce. A jako včelař svým včelkám věnuje zvláštní pozornost, tak i ony mají v náležité úctě a lásce svého hospodáře. Věří se, že zemře-li včelař, umrou včeličky tesknotou. Aby se tak nestalo, musí se to včelkám oznámiti. Hospodyně (neb kdo ten) běží ke včelínu (včelínku n. včelníku) a zaklepá třikráte na každý obydlený úl, volajíc: ‚Včeličky, umřel vám hospodář!‘ (Ze Lhotky u Brodu.) Po zemřelém hospodáři nerad kdo kupuje včel, aby mu nevyhynuly. Zvláště pak se nemají kupovati za peníze, neboť jistě se nevydaří. Zemře-li hospodář, dávají mu do kapsy peníze a nový hospodář jde zaklepati na úly a řekne: ‚Včeličky, já su vaším hospodářem!‘ (Od Strážnice.)“⁹
Josef Křemen, odborný učitel v Kutné Hoře, píše: „Bylo to o vánocích r. 1868, kdy babička, uplakaná, lomíc rukama, vyšla ze šalandy a potácejíc se zamířila k včelínu, zaklepala na ty staré kláty a oznamovala včeličkám-dušičkám, že hospodář jim umřel. Ba, umřel!“¹⁰

„Včeličky dušičky“
Jímavě takovou scénu popisuje Alois Jirásek v kronice U nás, zachycující život v první polovině 19. století na Náchodsku. Farář Ondrášek umírá. Kantor Šolta mu zatlačí oči a vyvede hořekující hospodyni z jizby. Je za ranního úsvitu, farou se rozléhá trojí ženský pláč. „Za chvíli vykročil Šolta z fary. Šel na zahradu oznámit včelám. Panna Aninka, v pláči, sama vzpomněla a připamatovala jej, aby šel, ona že nemůže, ona že by jim to nemohla říct. – Poslechl, šel, ne rozrušen, ne s věrou prostého člověka, ale ze šetrnosti k obecné víře a ještě více k vůli hospodyni a k vůli nebožtíku.“
Je mráz a jinovatka, Šolta přichází k největšímu klátu s podobou mnicha zvanému „fráter“. „Jak stanul u ‚frátera‘ a podíval se na něj a na ostatní špalky a vzpomněl, jak nebožtík ty včely miloval, že byly jeho život a jak i v nemoci, ve smrtelných mrákotách ještě na ně myslil, neubránil se, náhle v něm měklo; maně, nevěda proč, smekl placatou, soukenou čepici, a nachýliv se k oulům, hlásil zastřeným, přichraptělým hlasem: ‚Včeličky, dušičky, pan farář vám umřel.‘ Jak řekl ‚vám‘, zachvěl se mu hlas. Dal na hlavu a chvilku stál. Hluboké jitřní ticho po zahradě a všude. Ouly jako zakleté. Od nich obrátil zrak po oknu farářovy jizby. Bylo otevřeno; aby duše měla volno –“¹¹
V Jiráskově líčení máme vedle sebe v určitém kontrastu postaveny dvě osoby: faráře Ondráška a kantora Šoltu. Kantor jde oznámit farářovu smrt včelám, sám však jako vzdělaný, intelektuálně pokročilý člověk příliš nevěří, že by to mělo skutečný smysl, a dělá to v podstatě jen ze slušnosti. Naopak faráře vidíme jako člověka vroucího citu, milujícího včely: „‚Včeličky dušičky‘ byly jeho prvním pomyšlením. Ráno hned, jak šel okolo nich do kostela na mši, často i dřív, zastavil se u plotu, přehlédl ouly, chvilku pozoroval ruch a shon jejich obyvatelek, naslouchal jejich bzučení, a po mši, hned jak posnídal, zase ven do zahrádky nebo před ni na lavičku pod ořeší, a díval se ze stínu do prozářeného vzduchu, na malinčí, na špalky z něho trčící, na starého frátera, jak říkali největšímu oulu s podobou mnicha.“¹²
Z tohoto popisu můžeme vytušit, jak intenzivní bývalo dřív sepětí včelaře a včelstva a na jaké bázi mohla probíhat jejich „komunikace“. – I v Šoltovi ovšem, tváří v tvář bytosti včelstva, začne cosi měknout, jihnout, hlas se mu zachvěje a kantor, náhle přemožen citem, pokorně smeká…

Třikrát zaklepat
Je tedy zřejmé, že mezi včelařem a včelstvem existoval vroucí, citový vztah, neobyčejně silné pouto. Když včelař, „včelí táta“ vypustil duši, včely to vnímaly jako ztrátu, cítily stesk. Proto bylo třeba co nejdřív jít a včelám to říct. Nezáleželo přitom jistě ani tak na konkrétních slovech, jako na duševním, citovém rozpoložení toho, kdo oznámení činil. Zatímco v některých zprávách se hovoří o tom, že měl na úl třikrát zaklepat, jinde se uvádí, že měl třikrát opakovat své oznámení, případně oslovení včel. Proč třikrát a proč zaklepat? Lze se domnívat, že šlo o to, aby díky tomuto postupu prošel oznamující člověk jistým duševním procesem, při němž se vnitřně zcela naladil a koncentroval na dvě skutečnosti: na jedné straně na úmrtí včelaře či hospodáře a jeho osobnost, jeho duševní bytost, která v něm měla se vší zřetelností vyvstat, a na druhé straně na samotné včelstvo, jemuž úmrtí oznamoval. K tomu trojí zaklepání či trojí opakování dobře posloužilo. Jestliže se člověk takto soustředil a naladil, mohlo být zřejmě jeho sdělení bytostí včelstva vnímáno, tedy vzato na vědomí, ba dokonce – nebudeme-li to považovat za báchorku – bylo možné včely poprosit o dar („zvýšenou produkci“) vosku, čemuž ony vyhověly. Také pokrývání košnic černou látkou nebo zavěšování černé stuhy sloužilo zřejmě především k tomu, aby se pozůstalí náležitě ponořili do zármutku a zároveň se koncentrovali na včely, které tak dokázaly „pochopit“, co se stalo.

Rudolf Steiner k úmrtí včelaře
Zvláštní kapitolu v díle Rudolfa Steinera tvoří přednášky pro dělníky pracující na stavbě Goetheana – vlastně nešlo ani tak o přednášky, jako spíš o debatu a probírání otázek, které dělníci Rudolfu Steinerovi pokládali, přičemž někdy diskutovali i mezi sebou. V listopadu a prosinci 1923 se probíraly včely a na přetřes přišla i otázka oznamování úmrtí včelaře včelám. Včelař pan Müller k tomu říká, že nedokáže pochopit, jak je možné, že „větší část jednoho chovu při smrti chovatele uhynula“. – Rudolf Steiner se pak vyjadřuje obecněji k otázce poznávání včelaře včelami. Vysvětluje dělníkům, že kdybychom si zvětšili lidskou krev, neviděli bychom jednolitou tekutinu, nýbrž množství pohybujících se částeček, a podobně i lidský sval se skládá z jednotlivých buněk. Nejinak je tomu ovšem u včelstva – Rudolf Steiner tu používá výraz „včelí úl“: „Včelí úl prostě není jen to, čemu říkáme tolik a tolik tisíc včel, nýbrž včelí úl je jeden celek, jedna celá bytost. Co člověka pozná nebo nepozná, je celý včelí úl. […] U včely musíme brát na zřetel, že nemáme co dělat jen s jednotlivými včelami, ale že máme co dělat s tím, co k sobě absolutně patří, co je jedním celkem. A to se nedá pochopit pouhým rozumem. […] Není tomu tak, jak si to zprvu svým rozumem myslíme. Čili to, k čemu zde dochází, že skutečně má tato změna, ona smrt včelaře, na úl jistý vliv, to se nedá popřít. To tady prostě je. To ukazuje zkušenost. Kdo skutečně neměl co dělat s jedním jediným včelím chovem, ale viděl takových chovů mnoho, ten si toho musel všimnout.“¹³
Rudolf Steiner pak – zdánlivě bez souvislosti – popisuje případ, kdy v prázdném úlu našel podivnou hroudu propolisu, rozpitval ji a objevil v ní – mrtvou myš! Myš v úlu pošla a včely ji obalily tmelem, inkrustovaly, aby se v úlu nerozkládala. Podobně – pokračuje Steiner – včely naloží s hnízdem, které si v úlu udělají sršni – včely ho obklopují tentokrát výměšky svého jedu. Aniž by to blíže rozváděl, konstatuje již jen, že „člověk se s včelami ‚domluví‘ opravdu jen tehdy, když se nebude řídit jenom pouhým rozumem“ a uzavírá slovy „Včelí úl je zkrátka naprosto jedním celkem. Je třeba ho jako celek pojímat.“¹⁴ Co tím vším chce říci?
Chce tím říci, že když včely inkrustují myš nebo oslabí sršně svým jedem, jde o akt velmi rozvinuté inteligence, jakou ostatně nacházíme ve veškerém konání včelstva, a tuto inteligenci nemůžeme přičítat jednotlivým včelám ani jejich úhrnu, ale jedině bytosti včelstva. Jedině s touto bytostí se lze „domluvit“ a právě jí se vždycky oznamovalo úmrtí včelaře, neboť právě s ní byl včelař spjat. Kdo se chce řídit pouhým rozumem, se včelami se nedomluví – jako kantor Šolta, který to vše považuje v podstatě za pověru, a teprve když to v něm „změkne“, tedy rozum ustoupí citu, je schopen se včelami mluvit tak, aby mu rozuměly…

Včelstvo jako organismus a individualita
Dnešní vědci – viz například profesora Jürgena Tautze a jeho populární knihu Fenomenální včely¹⁵ – chtějí záhadu včelího úlu rozluštit rozumem. Aby si pomohli ze svého bezvýchodného postavení, hovoří o superorganismu včelstva, fungujícím na bázi „zpětných vazeb“, „regulačních okruhů“ a „sebeřízení“. Nakonec se však jen točí v kruhu a neznámou ve své rovnici vždy jen nahrazují jinou neznámou. Teprve duchovní věda nám dává skutečné východisko.
Včelstvo totiž před sebou máme nejen jako organismus – přičemž i organismus ovšem musíme chápat jinak než běžná věda, totiž jako celek, z nějž se odvozují jednotlivé části, nikoli jako cosi, co je z částí poskládáno – ale do jisté míry i jako individualitu. Právě tato individualita je nositelem inteligence včelstva, nikoli ovšem inteligence ve smyslu rozumu, analytického myšlení a intelektu, nýbrž ve smyslu moudrosti a zároveň lásky, tedy citu.
Jestliže jsme si v článku o podniku jako individualitě uvedli, že u zvířat se individualita nachází na úrovni druhu či rodu, pak se zdá, že u sociálních druhů hmyzu a zvláště pak u včel se toto sídlo individuality v jistém náznaku posouvá na úroveň jednotlivých kolonií, „států“, tedy v tomto případě včelstev. O tom koneckonců svědčí rovněž obecně známá skutečnost, na niž upozorňují třeba jihomoravští národopisci, když začátkem 20. století zaznamenávají: „Ze všech domácích zvířat ‚rodí se‘ pouze včela a ‚umírá‘ též jenom včelička“¹⁶, to znamená, že jen o včelách, respektive o včelstvu bylo na místě říci, že podobně jako člověk „umřelo“, kdežto všechna ostatní zvířata prostě jen „pošla“.
To by tedy znamenalo, že před úlem a včelstvem stojíme jako před inteligentní, moudrou a do jisté míry individuální bytostí. Jak se ale s takovou bytostí „domluvit“?

Mluvit se včelami
Je třeba si především uvědomit, že naše vědomí se vyvíjelo a vyvíjí a že jsme svým vědomím v posledních dvou stech letech sestoupili na zem, vstoupili do sebe a uzavřeli se, abychom se mohli náležitě individualizovat. Nyní půjde o to, jak z tohoto vězení zase ven.
Vraťme se znovu k onomu krásnému subtilnímu ději, kdy pozůstalý přichází k úlům, aby včelám oznámil smrt hospodáře. Takový člověk je zcela ponořen do zármutku a do svého úkolu říci to včelám. Na mysli má zesnulého, jaký byl a co všechno ho s ním pojilo a dosud pojí. Zesnulý tak, lze říci, dosud žije v jeho mysli. Tím je ale pozůstalý spojen s bytostí zesnulého, jeho individualitou, která se teď zvolna vymaňuje z hmotného těla a dalších dočasných schrán. Pozůstalý přichází k úlu a třikrát na něj zaklepe. Jeho mysl, v níž se zformoval obraz zemřelého, který k sobě přitáhl jeho skutečnou individualitu, se teď zvolna obrací k včelám. Zaťukáním si říká o jejich pozornost a sám zároveň soustřeďuje svou mysl na včelstvo, tedy od minulosti (úmrtí) k budoucímu ději (oznámení). Lze si představit, že v tu chvíli se k němu obrátí pozornost individuality včelstva, „ducha úlu“, a dojde ke kontaktu mezi ní a individualitou zesnulého. Tyto dvě duchovní entity se prolnou a „včeličky dušičky“ porozumí, co se stalo a že jejich „táta včelař“ už má jiné úkoly a péči o ně musí převzít někdo jiný.
Nemohli by si to ale říci přímo, bez zprostředkování pozůstalým? Rudolf Steiner popisuje, když například mluví o takzvaném předčítání zemřelým, že zemřelý obvykle nemá možnost nic měnit, někdy se ani neorientuje ve světě, do něhož smrtí vstoupil, a je často v jistém ohledu odkázán na podporu a pomoc pozůstalých.¹⁷ Možná je tomu tak i v kontaktu se včelami.
Náš vývoj by měl, jak jsme řekli, směřovat ven z vězení hmoty. To znamená k nové komunikaci s bytostmi přírody i s duchovním světem, oním dnes často tak děsivým „záhrobím“. Je to otázka delší budoucnosti, ale začít můžeme již dnes. Třeba právě pokusy o „domluvu“ se včelami. A i když budeme mít pocit, že nás neslyší a my neslyšíme je, uděláme každým takovým pokusem něco pro to, aby tomu jednou, třeba i v příštím životě, bylo jinak.

Poznámky:

1 Božena Němcová: Babička, 1855, XVIII. kapitola.
2 Viz článek na stránce https://www.amusingplanet.com/2019/04/the-adorable-custom-of-telling-bees.html, český překlad Kateřiny Grofové zde: http://www.nakoncidechu.cz/zdroje/jit-to-rict-vcelam
3 Mark Twain: Dobrodružství Huckleberryho Finna, Carpe diem 2016, přeložil František Gel.
4 Dolores Redondo: Oběť bouři, Panteon 2016, přeložila Marie Jungmannová.
5 „Lidové zvyky, pověry a báje při úmrtí a pohřbu“; mezi lidem v jižních Čechách sebral František Domorázek; in: Český lid IV, 1895.
6 „Nemoc, smrt a pohřeb v pověrách, v pověstech a obyčejích lidu na Rokycansku“; sebral František Košák; in: Český lid VIII, 1899.
7 Náš lid, jak jeví se ve svých zvycích, obyčejích, písních a t. d. z kraje litovelského a severní Moravy, autor neuveden, 1893.
8 Karel V. Adámek: Soupis lidových památek – lid na Hlinecku, 1900, kapitola „Smrt“.
9 L. Niederle (ed.): Národopis lidu českoslovanského, díl I. Moravské Slovensko, svazek I., 1917.
10 Josef Křemen: Ze života včel a včelařův, 1914.
11 Alois Jirásek: U nás, kniha III.: Osetek, 1902.
12 Tamtéž, kniha I.: Úhor, 1897.
13 Rudolf Steiner: Podstata včel. Kosmická chemie, Fabula 2016, str. 191n.
14 Tamtéž, str. 196.
15 Jürgen Tautz: Fenomenální včely, Brázda 2009, 2010 a 2016
16 Viz poznámka 9.
17 Rudolf Steiner: Život mezi smrtí a novým narozením, Franesa 2020, str. 130.

 

Before them, under the garden wall,
Forward and back
Went, drearily singing, the chore-girl small,
Draping each hive with a shred of black.

Trembling, I listened; the summer sun
Had the chill of snow;
For I knew she was telling the bees of one
Gone on the journey we all must go!

„Stay at home, pretty bees, fly not hence!

Mistress Mary is dead and gone!“

(Ze skladby amerického básníka Johna Greenleafa Whittiera „Home Ballads“ z r. 1860. Básník naslouchá smutnému zpěvu děvčátka, které zakrývá úly černou látkou a zpívá včelkám, aby neuletěly, neboť paní Mary umřela.)

 

Honey bees, honey bees, hear what I say!
Your Master, poor soul, has passed away.
His sorrowful wife begs of you to stay,
Gathering honey for many a day.
Bees in the garden, hear what I say!
(V hrabství Lincoln v roce 1840 zaznamenaná průpověď vdovy oznamující včelám smrt svého muže včelaře.)